|
Před šedesáti miliony lety, v třetihorách žil Eohippus, neboli kůň
z úsvitu věků, který dorůstal jen do výšky zhruba
36 cm. Posléze se vyvinuli
Mesohippus a Miohippus, což byli
o něco větší potomci Eohiipa
a konečně rod Equus, základ všech plemen koní, ten měřil
už kolem 145 cm.
Až do dnešních časů vydrželi ve volné přírodě i
divocí koně – např. kůň Převalského, my se však
nejčastěji setkáváme s koni zdomácnělými.
Koně byli zkroceni zhruba před čtyřmi
tisíciletími v Eurasii. Zřejmě za to vděčíme kočovným
kmenům Árjů, kteří putovali ve stepích mezi Černým
mořem a Kaspickým jezerem. Naučili se na
nich nejen jezdit, ale
i využívat jejich sílu v zápřeži. Začali koně šlechtit a
tvořit plemena určena k různým účelům. Štíhlý, vysoký a
rychlý kůň sloužil k jízdě, naopak těžší, podsaditější
byl k tahu a práci na polích.
V této době vznikalo mnoho plemen. Některá z nich
se dochovala dodnes, jiná zanikla, ale i tak jejich krev
proudí v nynějších mladších plemenech.
Historie akhaltekinských koní
Akhaltekinské plemeno je
jedno z nejstarších plemen.
Akhaltekinští koně jsou nejčistšími potomky Íránského
a Perského koně. Odolnost, vytrvalost a tvrdost, to jsou
vlastnosti, díky nimž přežili tvrdé podmínky života v
poušti. Pohyb na dunách vytvořil u akhaltekinských koní
specifické příjemné chody, díky nimž jsou dnes velmi
žádaní na drezurních kolbištích.
Kořeny rodokmenu akhaltekinského plnokrevníka
sahají do období 2 - 3 tisíc let před naším letopočtem, do Ferganské kotliny, která svou nepřístupností vytvořila
ojedinělé podmínky pro dlouhodobý čistokrevný chov.
Název pochází z názvu turkmenského kmene "Teke", který
choval tyto koně v oáze "Akhal". Tato oáza je z jedné
strany obklopena pouští Karakum (Černé písky), z druhé
strany se zvedá pohoří Kopetdag. Odlehlost a
nepřístupnost oblasti umožnily zachování plemene v té
nejčistší podobě, bez přiměšování cizí krve. Kolem
roku 1000 před naším letopočtem
se oblasti zmocnil staroturecký
kmen Oguzů, který
s islámem přijal i nové jméno - Turkmeni. Zákony Islámu
naštěstí i nadále vedly k zachování čistoty chovu. Pod
tlakem uzbeckých kmenů byly turkmenské kmeny i s
populací akhaltekinských koní postupně vytlačeny na
území dnešní Turkmenské republiky, kde extrémní
klimatické podmínky provedly dlouhodobou přirozenou
selekci chovného stáda. Výsledkem je tento kůň, který
nemá ve světě obdoby, a který je univerzálním koněm pro
všechny druhy jezdeckého sportu. V něm má své zastoupení
v koních, jež si svým výkonem a tvrdostí během svého
života zasloužili být legendou.
Smutnou kapitolou v
historii těchto koní je snižování
jejich stavu, kdy za vlády Sovětského svazu došlo
k drastickému vybití desetitisíců těchto krásných
zvířat.
Tento čin byl omlouván komunistickou vládou tím,
že koně jsou buržoazním přežitkem. Pod hrozbou ceny
ztráty života jich Turkmeni ukryli v primitivních
podmínkách v horách asi 320 kusů. Pro svoje unikátní
vlastnosti a ohrožení samotné
existence byli akhaltekinští koně
vyhlášeni světovou kulturní památkou
a současně figurují i na seznamu červené knihy
ohrožených druhů zvířat.
V dnešní době se akhaltekinští koně chovají
především v Turkmenistánu, v Rusku, Uzbekistánu a chov
se rozšiřuje i do USA a Evropy. Celkový současný počet
je odhadován na 6000 ks. Akhaltekinští koně se dále dělí na 18
linií, z nichž většina z nich je odvozena od hřebce 2a
Boinou. Nejvíce je zastoupena linie Gelišikli, Kaplan,
Kir Sakar, El, Sere, Arab, Posman a Peren. Plemenná
kniha je vedena v Rusku ve Všeruském vědecko - výzkumném
institutu pro chov koní (VNIIK) v Rjazaňské oblasti.
Mezinárodní asociace chovatelů akhaltekinských koní je
označována zkratkou MAAK.
Samotný Turkmenistán pak koně prohlásil národním
bohatstvím, uvalil embargo na jejich vývoz a pokud je
neprodává za milionové hodnoty, tak ze země mohou pouze
jako vládní dar hlavě jiného státu např. anglické
královně.
Akhaltekinští koně
...jsou bytosti dávných časů, čisté,
pravdivé, hrdé a milující...
Akhaltekinský kůň vyniká osobitým kouzlem,
exteriérem a typem. Typické vnější znaky jsou - střední
hlava rovného profilu, štíhlá v nose, velké, výrazné
oči, větší pohyblivé uši. Krk je dlouhý, štíhlý, rovný,
nízko nasazený, kohoutek vyšší, prsa ne příliš široká,
rovněž hrudník není zvlášť hluboký.
Hřbet je delší, dlouhá pánev pevně nasazená.
Končetiny delší, štíhlé, úzce postavené, větší kopyta.
Srst krátká, přiléhavá, lesklá, kůže jemná. Barva srsti
je různá, nejcennější je plavé zbarvení s nazlátlým
leskem.
Jeho psychika je ovlivněna specifickým vztahem k
člověku. Je oddaným, citlivým a moudrým společníkem.
Tyto schopnosti v něm geneticky přetrvávají. Staletími
pohybu v pouštním písku se jeho chody staly velmi
plavnými a tím pohodlnými pro jezdce v jeho sedle.
Každý kůň byl vychováván
samostatně od útlého věku a byl
krmen pouze z ruky svého pána. Od otce
k synovi se předávalo tajemství jeho chovu se jmény
rodových linií. Vlastnit koně této rasy patřilo k
vnějším znakům bohatství a moci. Kouzlu těchto
překrásných koní propadli i takoví slavní muži jako
Alexandr Veliký, Čingischán, Dáreus i Marco Polo. Pro
svou krásu byl nazýván slunečným zlatým, nebeským a jeho
cena se rovnala jeho váze ve zlatě. Patřil vždy k
nejvzácnějším darům sultánům a králům. Mezi jinými koni
vyniká exotickou krásou, vytrvalostí, rychlostí a
oddaností k člověku.
Slavní akhaltekinští koně
Asi nejznámější zkouškou vytrvalosti
akhaltekinských koní byla jízda z Ašchabádu do Moskvy v roce
1935, dlouhá 4.128 km, z toho 360 km pouští. Trvala 84
dní. Takovou zátěž by žádné jiné plemeno nepřežilo.
Jízdy se zúčastnil i hřebec Arab, jemuž se v roce 1945
narodil potomek, hřebec Absent. Ten se stal v roce 1960
olympijským vítězem v drezuře na OH v Římě. O čtyři roky
později získal bronzovou medaili na olympiádě v Tokiu a
ještě v roce 1968 se na OH v Mexiku umístil jako čtvrtý.
Zúčastnit se tří olympiád je u koně unikát, pro toto vše
a navíc pro svou neobvyklou krásu a povahu je Absent
nazýván Koněm století.
V 80. letech minulého století úspěšně
reprezentoval akhaltekinské plemeno hřebec Perepel,
držitel světového rekordu ve skoku do dálky (8,78 m). Z
koní v současnosti si sklízí úspěchy klisna Galambija,
mistryně Ruska ve všestrannosti v kategorii mladých
koní, dále hřebec Sotschi účastnící se soutěží ve
všestrannosti (m.j. umístěn na 2. místě Mistrovství
juniorů ve Švýcarsku), i hřebec Sengar z USA se uplatnil
v soutěžích ve všestrannosti (byl v týmu americké
reprezentace). Hřebec Sugun se účastní vytrvalostních
soutěžích ve Francii, hřebci Zabeg a Pejkam startující
ve stejné disciplíně v Rusku.
Absent po sobě zanechal pouze 11 přímých potomků.
Chov akhaltekinských koní v České republice
V roce 1989 vznikl v Chrastavě projekt na
obnovu chovu akhaltekinských koní. Manželé Havlíčkovi v roce
1990 importovali první pár koní. Jednalo se o Lakmuse,
vnuka Absenta, a elitní plemennou klisnu Duvme 36, kteří
se stali základem chovu v České republice. Díky důmyslné
plemenitbě a dalším importům měli Havlíčkovi na své
farmě Vysoká brzy přes 100 kusů tohoto vzácného plemene.
Bohužel projekt skončil záhy tragickým úmrtím pana
Havlíčka a poté se i farma dostala do ekonomických
problémů. Paní Havlíčková pod hrozbou exekuce rychle
rozprodávala koně za velmi nízké částky jiným
chovatelům, kteří, přestože se posléze od paní
Havlíčkové distancovali a dodnes ji s chutí kritizují,
se přesto rádi chlubí těmito vzácnými koňmi a jejich
potomky ve svých chovech.
Dnes je v Česku zhruba 14 chovatelů tohoto
plemene, z nichž se někteří sdružují v Českém svazu
chovatelů Akhal - Teke (ČSCHAT).
Nahoru...
|
